sovětský komunismus Oficiální ideologie bývalého Sovětského svazu. Sovětský komunismus vyrostl z vlivu MARXISMU na ruské intelektuály konce devatenáctého století. Zaostalá a despotická, nicméně hospodářsky dynamická ruská říše se stala úrodnou půdou pro vznik a vývoj revolučních myšlenek. Carský stát podporoval rozvoj průmyslu, který by Rusku umožnil méně zaostávat za hlavními evropskými mocnostmi. Rozvoj průmyslu znamenal vznik buržoasie, proletariátu a kvalifikované střední třídy. Režim však nebyl příznivý politickým aspiracím těchto nových tříd a nebyl schopen uspokojit ekonomické nároky venkovského obyvatelstva, které stále tvořilo osmdesát procent populace. Jedinou cestou vpřed se zdála být revoluce, která by pomohla nejprve menšině z každé třídy, a nakonec téměř celému národu.
Marxovy myšlenky získaly podporu v radikálních kruzích po odeznění POPULlSMU, kterému se nepodařilo získat masovou podporu. Plechanov (1856-1918), bývalý populista, v roce 1883 tvrdil, že průmyslové dělnictvo (proletariát) bude v Rusku hlavní revoluční silou. Venkovský lid netvoří jednotnou potenciálně revoluční třídu, protože se pod vlivem kapitalismu dělí na vykořisťující a vykořisťované skupiny. V devadesátých letech devatenáctého století podpořil tuto linii LENIN, jehož bratr, stoupenec plechanovské linie, byl oběšen v roce 1887 za pokus o atentát na cara. Na přelomu století se od marxismu Plechanova a Lenina oddělily dva proudy. První, jehož představiteli byli Struve, Tugan-Baranovskij a další "revizionisté", byl svými odpůrci označen jako "legální marxismus", protože se omezoval na myšlenky, které bylo v Rusku možno legálně publikovat. Legální marxisté tvrdili, že v ruských podmínkách je kapitalistický vývoj progresivní.
Někdy ve vzdálené budoucnosti, po dlouhém období kapitalistického vývoje, vznikne socialismus evolucí, nikoliv revolucí. Druhá skupina, do níž patřili Kusková a její manžel Prokopovič, byla opozicí nazývána "ekonomisté", neboť tvrdila, že s ohledem na zaostalost Ruska se dělníci musí soustředit na boj za lepší ekonomické podmínky a ponechat politický zápas proti autokracii na střední třídě. K tomuto názoru se přiWásila řada dělnických skupin v Petrohradě v období 1897 až 1899.
Tyto nové směry odumřely následkem přechodu čelných představitelů "legálního marxismu" a "ekonomismu" k ústavnímu liberalismu, následkem rozvoje revolučních politických myšlenek mezi dělnickou třídou a díky Leninově energické kampani proti revizionismu. V době revoluce roku 1905 soupeřily o podporu dělnictva a venkovského lidu dvě hlavní revoluční strany: Strana revolučně socialistická (SRS) a Ruská sociálně demokratická dělnická strana (RSDDS). SRS, založená v roce 1901, pokračovala v teroristické a venkovské revoluční politice svých populistických předchůdcÍ!. RSDDS, oficiálně založená na kongresu v roce 1898, ale plně zformovaná až na druhém kongresu v roce 1903, byla pokračovatelkou plechanovské tradice.
Kongres RSDDS v roce 1903 znamenal nejen porážku revizionismu, ale také počátek rozdělení strany na "tvrdé" vedené Leninem a "měkké" vedené Martovem (1873-1923) a Axelrodem (1849/50-1928). Hlavní spornou otázkou byly povinnosti členÍ! strany. Lenin trval na "osobní účasti v jedné ze stranických organizací", Martov vyžadoval pouze "pravidelnou osobní podporu pod vedením jedné ze stranických organizací".
Lerunova strana prohrála, ale nakonec získala na kongrese většinu následkem odmítnutí požadavku židovského svazu na organizační autonomii, které vedlo k jeho odchodu z kongresu. Od té doby se "tvrdým" říkalo "bolševici" a "měkkým" "menševici", podle ruských výrazů pro většinu a menšinu. Tento spor byl symptomatický. Bolševici v podmínkách carského útlaku požadovali centralizovanou stranu vedenou profesionálními revolucionáři a pÍ!sobící tajně. Menševici dávali přednost šířeji založené a volnější struktuře.
Tato neshoda v organizačních otázkách byla brzy doplněna závažnějším sporem o politickou strategii. Bolševici se domnívali, že by RSDDS neměla spolupracovat s liberální buržoasií, ale měla by v boji proti autokracii jednat zcela samostatně. V roce 1905 tvrdili, že ruská buržoasie je příliš slabá a bojácná, a nemůže tedy svrhnout autokracii, a snažili se přimět dělnickou třídu vedenou RSDDS, aby vstoupila do ozbrojeného povstání, které by vedlo k vytvoření demokratické republiky. Lenin také tvrdil (a zde se rozcházel s Plechanovem) , že pro revoluci vedenou proletariátem lze získat i venkovský lid. Po úspěšném ozbrojeném povstání by RSDDS ve spojení s SRS mohla vytvořit "revolučně demokratickou diktaturu proletariátu a venkovského lidu", která by prosadila demokratické reformy. Bolševici neusilovali o socialistickou revoluci odlišnou od "buržoasně demokratické" revoluce. Vycházeli z klasické doktriny, že ve venkovském Rusku nelze dosáhnout socialismu bez podpory úspěšné proletářské revoluce v některé vyspělejší zemi.
Menševici neměli na strategii jednotný názor. Převládalo však přesvědčení, že liberální buržoasie má v politickém boji dominantní postavení a že funkce RSDDS by měla být omezena na budování politicky silného a uvědomělého proletariátu. Proletariát se dostane do centra politického dění až po etapě průmyslového vývoje ve státě s demokratickou vládou. V roce 1905 tedy menševici tvrdili, že "sociální demokracie by neměla usilovat o získání moci v prozatímní vládě, ale měla by zůstat stranou extrémní revoluční opozice". (Trockého obhajoba "permanentní revoluce" viz TROCKIJ.) Tento zprvu pouze nepříjemný spor se na počátku první světové války stal základem pro oddělení oportunistů od pravých revolucionářů. Jednota bolševické opozice proti vlastní vládě a proti imperialistické válce tuto stranu odlišovala od většiny ostatních evropských socialistických skupin. Menševici se v názoru na válku lišili. Martov ji odsuzoval, ale řada menševiků včetně Plechanova (který přešel k menševikům po revoluci roku 1905) podporovala ruské vlastenecké snahy. V roce 1917, po svržení autokracie únorovou revolucí, se bolševici znovu rozdělili.
Většina se postavila za Leninovu výzvu k revoluci proletariátu a nejchudších vrstev venkovského lidu, vyjádřenou heslem "Všechnu moc sovětům!" (sověty byly výbory přímo volené dělnictvem na pracovištích). A však před říjnovou revolucí roku 1917, v jejím průběhu i po ní požadovaly různé bolševické skupiny, které lze považovat za počátek "pravicové opozice", kompromis a koalici s těmi menševiky a členy SRS, kteří byli proti pokračování války a pro další revoluční změny. Toto "pravé křídlo" představovaly osobnosti jako Zinovjev (1883-1936), Kameněv (1883-1936), Rykov (1881-1938) a Lunačarskij (1875-1933). Od Lenina se lišili především myšlenkou, že slabost třídy průmyslových dělníků v Rusku znamená, že bolševici, podporovaní především dělnickou třídou, si nemohou sami udržet moc. Tento názor samozřejmě sdíleli také všichni menševici.
Během občanské války a zahraniční intervence po říjnové revoluci v letech 1918-1920 se všichni bolševici a většina menševiků soustředili na vnitřní záležitosti. Bolševická kritika oficiální politiky pijcházela především zleva. Na jaře 1918 volali "levicoví komunisté" vedení Bucharinem (1888-1938) po revoluční válce, zatímco Lenin trval na podepsání míru s Německem. Levicoví komunisté měli také námitky proti řadě hlavních rysů vnitřní politiky: proti přílišné centralizaci rozhodování, proti využití buežoasních odborníků a proti zavedení osoby ředitele namísto voleného výboru pro řízení průmyslového podniku. V této kritice pokračovali v letech 1920--1921 "demokratičtí centralisté" a "dělnická opozice". Následující opoziční skupiny považovaly tuto politiku za znak degenerace revoluce, způsobené vlivem převládající většiny individualistických venkovanů. Lenin naopak charakterizoval nerealistické názory "levičáků" jako typický projev nerozhodnosti maloburžoasie. Dqmníval se, že vojenská slabost Sovětského svazu vyžaduje podepsání mírové smlouvy, nezkušenost ruské dělnické třídy znam~ná, že se musí řízení ekonomiky učit od kapitalistických trustů, a síla kontrarevoluce nutí k přísnější politické kontrole. Když bolševici přebírali moc, byli si vědomi, že ruský proletariát je slabý a hospodářství zaostalé; Lenin se teď snažil přizpůsobit těmto okolnostem. Jistě však nepředpokládal, že přísná kontrola politického života z centra a jmenování řídících pracovníků shora zůstanou trvalými rysy sovětského systému.
Po vítězství bolševiků v občanské válce si strana, známá od roku 1918 jako komunistická strana (bolševici), nejen uchovala, ale dokonce rozšířila mocenský monopol; její vnitřní kázeň se zároveň ještě více zpřísnila.
Tato opatření byla považována za nezbytná s ohledem na nepřátelské kapitalistické okolí a přetrvávající převahu rodinných venkovských hospodářství v sovětském Rusku. Ale nová ekonomická politika (NEP) vyhlášená v roce 1921 umožnila venkovskému lidu volný obchod na trhu, který nahradil absolutistické vymáhání jejich produktů státem ve formě daní. Lenin a jeho příznivci se domnívali, že obnovené spojenectví mezi lidem měst a venkova vytvoří základ pro postupný přechod k socialismu, zatímco Rusko bude očekávat ekonomickou podporu, kterou přinese vítězství socialismu v nějaké vyspělejší zemi. Díky zoufalému stavu hospodářství na počátku roku 1921 a vzrůstajícímu společenskému neklidu bylo zavedení NEPu přijato stranou bez většího odporu. Ale na podzim 1923 si "levá opozice" vedená Trockým správně všimla rozvoje byrokracie uvnitř strany, i když se neprávem obávala, že by mohl znemožnit industrializaci a společenskou transformaci.
Po Leninově smrti v lednu 1924 se sovětské politické myšlení postupně stalo záležitostí Stalina (1879-1953), který předsedal straně v období triumfu industrializace a hrůz hladu a čistek ve třicátých letech a byl hlavním velitelem v těžkém boji proti nacistickéinvazi v letech 1941-45. Vládnoucí ideologie vytvořená Stalinem sehrála rozhodující roli při konsolidaci sovětského režimu. Už v dubnu 1924 ve svých přednáškách "Základy leninismu" Stalin tvrdil, že leninismus není pouhou versí marxismu aplikovatelnou na venkovskou společnost, ale "marxismem období imperialismu a diktatury proletariátu", který má celosvětový význam. Leninův demokratický centralismus (viz LENIN) nabyl teď nové podoby: pro Stalina nebyla strana pouze "vedoucí a organizující částí dělnické třídy", byla "ztělesněním jednotné vůle sílící očišťováním sebe sama od oportunistických prvků".
Leninský styl práce spojoval "ruské revoluční nadšení" s "americkou efektivností". O několik měsíců později Stalin vyhlásil, podporován Bucharinem a dalšími, avšak proti tvrdé opozici TROCKÉHO, Zinovjeva a Kameněva, že je možné dokončit budování socialismu v Sovětském svazu bez vzniku socialistické revoluce v jiné zemi.
Stalinova verse "socialismu v jedné zemi"brzy oddělila od většiny politbyra Bucharina, Rykova a další představitele "pravicové úchylky". Bucharin, který opustil svou dřívější levicovou orientaci a nadšeně podporoval NEP, věřil, že mírová spolupráce s venkovem postupně povede k socialismu. Stalin však v roce 1928 tvrdil, že třídní boj se s přibližujícím se socialismem zintenzivní, a později došel k názoru, že proletářský stát na cestě k socialismu nezanikne, ale bude naopak muset být posílen, aby chránil Sovětský svaz před nepřátelským kapitalistickým okolím. Tato pro stalinismus typická ideologie posilovala industrializaci a násilnou kolektivizaci zemědělství. Na počátku třicátých let se výrazně změnila sovětská definice socialismu. Dosud všichni marxisté předpokládali, že "socialismus", zachovávající "buržoasní" princip odměny podle vykonané práce, bude znamenat veřejné vlastnictví všech výrobních prostředků, zrušení obchodu a zavedení jakéhosi typu bezpeněžního hospodářství. Avšak od poloviny třicátých let začali sovětští marxisté tvrdit, že soukromá políčka kolektivně hospodařících rolníků a s tím spojený svobodný trh jsou součástí socialistické ekonomiky, a že peněžní hospodářství přetrvá až do zavedení KOMUNISMU. V červnu 1931 Stalin napadl "rovnostářství" maloburžoasie jako nepřátelské socialismu. Následné směřování k větší nerovnosti v zájmu efektivnosti bylo proti duchu i proti liteře dřívějšího pojetí socialismu.
Na základě této změněné definice mohl Stalin v prosinci 1936 prohlásit, že v Sovětském svazu byl v podstatě vybudován socialismus. Bylo zrušeno vykořisťování jedné třídy třídou druhou, které bylo nahrazeno spojenectvím dvou neantagonistických tříd dělníků průmyslu ve státním vlastnictví a kolektivizovaných zemědělců. Ústava z prosince 1936 definovala Sovětský svaz jako "stát dělníků a rolníků". Stalin však trval na tom, že státní řízení ekonomiky musí zůstat v rukou dělnické třídy. Rolníci tak zůstali podřízeným členem této aliance.
V období čistek v letech 1936-38 Stalin prohlásil, že nepřítomnost antagonistických rozporů v socialistické společnosti znamená, že všechny nepřátelské snahy a myšlenky přicházejí zvenčí. Krátce před smrtí tuto doktrinu nepatrně modifikoval, když připustil možnost zaostávání výrobních vztahů za rozvojem výrobních sil v socialistické společnosti (viz MARXISMUS), a zdůraznil význam "střetu zájmů" v rámci marxismu. Lze snad dokonce tvrdit, že Stalin sám začal, i když neúspěšně, destalinizaci sovětské ideologie. Dalekosáhlá kritika stalinismu a "kultu osobnosti" započatá Chruščovem v roce 1956 nepřinesla žádnou změnu sovětské definice "socialismu" či tvrzení, že politický systém musí být řízen jednou stranou. Ostře však napadla Stalinovu doktrinu "zesílení třídního boje" během přechodu k socialismu.
Na konci padesátých let Chruščov a jeho poradci opustili kritiku minulosti a soustředili se na positivní teze o lepší budoucnosti. Zatímco ústava z roku 1936 charakterizovala Sovětský svaz jako "stát dělníků a rolníků", dlouhodobý program strany přijatý v roce 1961 zahrnoval Chruščovovu doktrinu ústupu diktatury proletariátu "všelidovému státu". Podle Chruščova v roce 1961 socialismus plně a definitivně v Sovětském svazu zvítězil a byla zahájena etapa "budování komunismu"; tento program předpokládal, že komunismus bude v Sovětském svazu v hlavních obrysech dobudován asi kolem roku 1980. S tímto zkrácením termínů souvisely další utopické rysy sovětské ideologie: "všelidový stát" a přechod ke komunismu předpokládal podle Chruščova ústup donucovacího řízení shora, větší účast veřejnosti na vládě a zásadní a plynulý přechod vzdělávací a kulturní funkce od státu na dobrovolné nebo společenské organizace. Zánik státu, kromě jeho funkce čistě vnější obrany, se opět stal reálnou možností.
Za Brežněva (1906-1982), který byl prvním tajemníkem strany od roku 1964 až do své smrti, byla zachována definice Sovětského svazu jako "socialistického všelidového státu", která se v roce 1977 dostala do ústavy (první od roku 1936). Význam účasti veřejnosti na vládě byl stále slovně zdůrazňován, ale místo státu zanikly Chrušovovy utopické naděje. Na konci roku 1966, dva roky po Chruščovově pádu, se přestalo tvrdit, že Sovětský svaz vstoupil do etapy budování komunismu, a mezi fázi "dokončení budování socialismu" a komunismus byla vsunuta nová etapa "rozvinutého socialismu". V roce 1982, několik měsíců před tím, než se na krátkou dobu stal Brežněvovým nástupcem, prohlásil Andropov (1914-1984), že rozvinutý socialismus bude "dlouhou vývojovou etapou", která se bude dělit na další období, na "svá vlastní stadia rozvoje". Připustil možnost "neshod zájmů různých společenských skupin", které však nikdy nedosáhnou antagonistické povahy, a prohlásil, že budou vytvořeny mechanismy "zaznamenání, srovnání a smíření těchto různých zájmů". To všechno se stalo rámcem politické L analýzy a reformy. Sebeanalýza sovětského komunismu vždycky postrádala širší rozhled. Nevysvětlila dostatečně dva základní rysy sovětského socialismu, které nepředpokládali ani Marx, ani Lenin: koncentraci rózhodovací moci v samozvaném politbyru a dominantní společenské a politické postavení elity, těšící se značným společenským a ekonomickým privilegiím. RWD

literatura
Carr, E.H.: The Bo/shevik Revo/ution, 1917-1923, sV. I, kap. 1-9. Londýn: MacMiIlan, 1950.
Lewin, M.: Po/itica/ Undercurrents in Soviet Economic Dehates. Londýn: Pluto, 1975.
Marcuse, H.: Soviet Marxism: a Critica/ Ana/ysis. Londýn: Routledge & Kegan Paul, 1958.
Venturi, F.: Roots (!f' Revo/ution: a HÚ.tory oť the Popu/jsI and Socia/ist Movements in Nineteenth-Century Russia. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1960.